Jak na zálohy v DPH

Jak a kdy přiznávat DPH z přijatých záloh? A jak si správně z vydaných záloh DPH uplatnit? V praxi dělají zálohy z hlediska daně z přidané hodnoty často problémy. Pojďme se tedy podívat na tuto oblast podrobněji.


 Zákon o DPH (dále jen „ZDPH“) neužívá pojem záloha. Pracuje se zde s pojmem „přijatá úplata“. Lze pak volně říci, že z hlediska zákona o DPH je záloha úplata přijatá před uskutečněním zdanitelného plnění.

Úplatou je částka v peněžních prostředcích nebo hodnota nepeněžitého plnění, které jsou poskytnuty v přímé souvislosti s plněním. Důležitá je existence jednoznačné a přímé vazby mezi plněním a obdrženým protiplněním, tedy úplatou.

Povinnost přiznat daň ze zálohy

Obecné pravidlo pro přiznání daně nám stanovuje § 20a ZDPH. Povinnost přiznat daň při dodání zboží nebo poskytnutí služby vzniká ke dni uskutečnění zdanitelného plnění.

Je-li však před uskutečněním zdanitelného plnění přijata úplata – tedy poskytnuta záloha, vzniká povinnost přiznat daň z přijaté částky ke dni přijetí úplaty. To je právě okamžik, kdy ze zálohy za určitých podmínek musíme daň přiznat a následně odvést finančnímu úřadu.

Od 1. 7. 2017 došlo k novelizaci ustanovení o přiznání daně z přijaté úplaty, a to na základě harmonizace s ustálenou judikaturou Soudního dvora Evropské unie. Od tohoto data se postupuje tak, že není-li zdanitelné plnění ke dni přijetí úplaty známo dostatečně určitě, podle základního pravidla se nepostupuje a povinnost přiznat daň nevzniká.

Dodání zboží nebo poskytnutí služby je pro účely tohoto zákona známo dostatečně určitě, jsou-li známy alespoň tyto údaje:

  • zboží, které má být dodáno, nebo služba, která má být poskytnuta,
  • sazba daně v případě zdanitelného plnění a
  • místo plnění.

Všechny tyto tři podmínky musí být známé, aby nám vznikla povinnost přiznat daň. Pokud tedy alespoň jedna z nich není dostatečně známá, pak nevzniká povinnost z přijaté úplaty daň přiznat. V takovém případě se daň uplatní až ke dni uskutečnění zdanitelného plnění.

Generální finanční ředitelství vydalo k aplikaci ustanovení § 20a zákona o DPH informaci, kde upřesňuje formulaci „známo dostatečně určitě“ a uvádí příklady použití této interpretace.

Abychom mohli rozhodnout, zda je plnění známo dostatečně určitě, a máme tedy povinnost zdaňovat, je potřeba být vždy obeznámeni se smluvním ujednáním (ať už se jedná o písemnou smlouvu, nebo ústní).

Kromě běžné zálohy přijaté v hotovosti nebo na účet se může též jednat o platbu dopředu na zboží nebo služby formou poukazu, ať už na celé plnění, nebo na poskytnutí slevy. V roce 2019 došlo k novelizaci zákona o DPH, která zavádí pojem poukaz do české legislativy k DPH. Generální finanční ředitelství k uplatňování DPH u poukazů vydalo poměrně rozsáhlou informaci, kde popisuje, co je který druh poukazu a jak s nimi daňově zacházet.

Poukazy se dále nebudeme zabývat, neboť tato problematika svým rozsahem přesahuje téma tohoto článku. Jenom upozorněme, že zmíněná informace o poukazech v některých aspektech mění do té doby uplatňovanou informaci GFŘ o dostatečně určitě známém plnění.

Jednou z forem zálohy je též tzv. kauce (jistota, jistina). Zde je právě důležité vědět, na co je příslušná kauce poskytnuta. Pro příklad si uveďme několik případů kauce u nájemní smlouvy se specifikací, jak budeme postupovat:

  • kauce na pronájem vozidla s účelem na krytí škod – škoda není plnění v režimu DPH, přijatou kauci nezdaňujeme,
  • kauce na dlouhodobý pronájem nebytových prostor, která zahrnuje škody, které bude muset pronajímatel opravit po ukončení nájmu, a zároveň je jistotou pro účely pozdního placení nájmu – plnění není známo dostatečně určitě, nevíme, zda bude kauce použita na škodu nebo na dlužný nájem nebo bude vrácena – přijatou kauci nezdaňujeme,
  • kauce na dlouhodobý pronájem nebytových prostor, která bude sloužit na úhradu pozdě zaplaceného nájmu, a následně bude muset být doplněna do původní výše – zde bychom měli kauci zdanit, neboť plnění je známo dostatečně určitě.

Záloha u plnění osvobozeného od daně bez nároku na odpočet

plnění, které je osvobozeno od daně bez nároku na odpočet daně dle § 51 a násl. ZDPH, vzniká povinnost přiznat takovéto plnění ke dni jeho uskutečnění. Je-li však před uskutečněním plnění osvobozeného od daně bez nároku na odpočet daně přijata záloha, vzniká povinnost přiznat plnění z přijaté částky ke dni přijetí úplaty. Opět i zde platí, že pokud není plnění osvobozené od daně ke dni přijetí úplaty známo dostatečně určitě, budeme jej uvádět v daňovém přiznání až po uskutečnění plnění.

Například v případě, kdy firma, která je plátcem DPH, pronajímá neplátci DPH dlouhodobě prostory, kdy nájemce platí nájemné zálohově dopředu v lednu na celý následující rok, budeme zálohu na nájem zahrnovat již do lednového daňového přiznání k DPH (řádek 50).

Záloha při režimu přenesení daňové povinnosti

Zvláštní výjimku má použití režimu přenesení daňové povinnosti v tuzemsku dle § 92a ZDPH, tj. v případě dodání zlata, zboží v příloze č. 5, nemovité věci, poskytnutí stavebních a montážních prací a v ostatních případech dle § 92ea – zboží pod zárukou, výhradou vlastnictví.

Pokud vznikla povinnost přiznat daň z úplaty přijaté před uskutečněním zdanitelného plnění v režimu přenesení daňové povinnosti, tj. byla poskytnuta záloha, kdy plnění bude v tomto režimu, pak zálohu nezdaňujeme. Použijeme režim přenesení daňové povinnosti až při uskutečnění zdanitelného plnění.

Základ daně v případě zálohy a daň

Základem daně v případě přijetí úplaty před uskutečněním zdanitelného plnění (zálohy) je částka přijaté úplaty snížená o daň. Přičemž daň se v tomto případě vypočte jako rozdíl mezi částkou odpovídající výši úplaty za zdanitelné plnění, která je včetně daně, a částkou, která se vypočítá jako podíl úplaty a koeficientu 1,21 v případě základní sazby daně, 1,15 v případě první snížené sazby daně nebo 1,10 v případě druhé snížené sazby daně.

Příklad:
Přijatá záloha: 10 000 Kč
Výpočet daně – základní sazba: 10 000 − (10 000 / 1,21) = 10 000 − 8 264,46 = 1 735,54 Kč
Základ daně je tedy: 8 264,46 Kč

Daňové doklady

Plátce je povinen vystavit daňový doklad v případě přijetí úplaty, pokud před uskutečněním plnění vznikla povinnost přiznat daň nebo přiznat uskutečnění plnění ke dni přijetí úplaty.

Daňový doklad musí být vystaven do 15 dnů ode dne, kdy vznikla povinnost přiznat daň, nebo přiznat plnění – tj. do 15 dnů od úhrady zálohy.

Výjimku tvoří daňové doklady v následujících případech:

  • kdy je přijata záloha na poskytnutí služby, dodání zboží s instalací nebo montáží nebo dodání zboží soustavami nebo sítěmi pro osobu povinnou k dani nebo právnickou osobu nepovinnou k dani, je-li místo plnění v členském státě, ve kterém nemá osoba povinná k dani, která plnění uskutečňuje, sídlo nebo umístěnu provozovnu,
  • kdy je přijata záloha na služby nebo dodání zboží s instalací nebo montáží pro osobu povinnou k dani nebo právnickou osobu nepovinnou k dani, je-li místo plnění ve třetí zemi.

V těchto případech stačí, když je daňový doklad vystaven do 15 dnů od konce kalendářního měsíce, ve kterém byla přijata záloha.

Na rozdíl od běžného daňového dokladu musí daňový doklad na přijatou zálohu, kromě všech běžných náležitostí, obsahovat i den přijetí úplaty.

U záloh se můžeme běžně setkat se zvláštním druhem daňového dokladu – s platebním kalendářem. Platební kalendář je daňovým dokladem dle zákona o DPH, pokud splňuje následující podmínky:

  • obsahuje náležitosti daňového dokladu,
  • osoba, pro niž je uskutečňováno zdanitelné plnění, poskytuje úplatu před uskutečněním zdanitelného plnění (tedy platí zálohy dopředu) a
  • je na něm uveden rozpis plateb na předem stanovené období.

Platební kalendář nemusí obsahovat den uskutečnění plnění nebo den přijetí úplaty.

Tento druh dokladu je v praxi vystavován především v případě pravidelných záloh, k jejichž vyúčtování dochází v delším časovém období (např. zálohy na energie), aby nemusel být vystavován samostatný daňový doklad na každou přijatou platbu.

V souvislosti s platbami záloh dle platebního kalendáře mohou vznikat různé situace: odběratel zaplatí zálohu před termínem uvedeným v platebním kalendáři, v termínu nebo po termínu. Ve všech těchto situacích je platební kalendář daňovým dokladem podle § 31a ZDPH a zákon nevyžaduje vystavení dalšího samostatného daňového dokladu k přijaté platbě.

Je však třeba brát na vědomí zásadu, že nárok na odpočet nemůže vzniknout odběrateli dříve, než vznikne daňová povinnost dodavateli. Nemůžeme si tedy uplatnit odpočet ze splátky z platebního kalendáře, aniž by došlo k jejímu uhrazení.

Nárok na odpočet daně ze zálohy

Pro nárok na odpočet daně ze zálohy platí obdobné podmínky jako pro nárok na odpočet u uskutečněných zdanitelných plnění. Jak jsme uvedli u platebního kalendáře, nárok na odpočet daně vzniká plátci okamžikem, kdy nastaly skutečnosti zakládající povinnost tuto daň přiznat – tj. záloha musí být uhrazena.

U uplatnění daně ze záloh bychom si měli dát pozor ještě na jedno ustanovení, které se týká vrácení odpočtu DPH v případě nevyužitých záloh. Uplatní-li plátce odpočet daně ze zálohy a ve lhůtě tří let od konce zdaňovacího období, ve kterém mohl nárok na odpočet daně z poskytnuté úplaty uplatnit nejdříve, se dozvěděl nebo dovědět měl a mohl, že dané zdanitelné plnění se neuskuteční a záloha není vrácena, ani použita na úhradu jiného plnění, je povinen provést opravu odpočtu daně.